Z Henleinovo prohlášení o připojení sudetských území k Říši, 1938, 15. září, Cheb 1

"1. V roce 1919 nám bylo upřeno slavnostně slíbené právo na sebeurčení a byl nám proti naší vůli vnucen český stát.

2. Aniž bychom se někdy zřekli práva na sebeurčení, pokusili jsme se za těžkých obětí o všechno, abychom si zajistili v českém státě svou existenci.

3. Všechno úsilí, abychom český národ a jeho odpovědné činitele přiměli k čestnému a spravedlivému vyrovnání, ztroskotalo na jejich nesmiřitelné snaze nás vyhladit."

 

Jak to bylo s upřením slavnostně slíbeného práva na sebeurčení tzv. sudetským Němcům, vyplývá z níže uvedené noty W. Wilsona, amerického prezidenta, rakousko-uherské vládě a z odpovědi

Nota W. Wilsona z 18.10.1918 rakousko-uherské vládě

18. října 1918 odevzdal prezident Wilson švédskému velvyslanci ve Washingtonu pro vídeňskou vládu tuto odpověď:

 

Státní departement, dne 18. října 1918

 

Pane!

Mám čest potvrditi příjem Vaší noty ze dne 7. t. m., v níž jste doručil presidentovi sdělení c. a k. vlády ra­kousko-uherské. Mám nyní rozkaz presidentův, abych Vás požádal, abyste byl tak laskav a prostřednictvím své vlády doručil c. a k. vládě tuto odpověď:

 

President považuje za svou povinnost vládě rakousko-­uherské oznámiti, že se nemůže zabývati předloženým návrhem této vlády, protože od jeho poselství ze dne 8. ledna nastaly jisté události největšího významu, jež nutně změnily kompetenci a odpovědnost vlády Spoje­ných států. Mezi 14 podmínkami, které president tehdy formuloval, byla tato: Národům Rakouska-Uherska, je­jichž místo mezi národy si přejeme viděti chráněno a zajištěno, má býti zaručena nejsvobodnější možnost k autonomnímu vývoji.

 

Od té doby, co byla tato věta napsána a před kon­gresem Spojených států vyslovena, vláda Spojených států uznala, že mezi Čechoslováky a říší německou, jakož i rakousko-uherskou je stav válečný, že Česko­slovenská Národní rada je de facto válčící vláda, která je vybavena náležitou autoritou říditi vojenské a poli­tické věci Čechoslováků.

 

Uznala také nejdalekosáhlejší měrou spravedlnost národních snah Jihoslovanův o svobodu. President není již s to, aby uznal pouhou "autonomii" národů těchto za podklad pro mír, nýbrž je nucen trvati na tom, že ony, a nikoli on, mají býti soudci nad tím, které akce na straně vlády rakousko-uherské uspokojí aspirace a mínění národů o jejich právech a o určení jejich jakožto členy rodiny národů.

 

Přijměte, pane, opětné ujištění o mé hluboké úctě.

Robert Lansing

 

Z odpovědi Gyala Andrássyho, ministra zahraničních věcí Rakouska - Uherska:

„…klade si rakousko-uherská vláda za čest prohlásiti, že stejně jako s dřívějšími projevy pana prezidenta souhlasí také s jeho názorem, obsaženým v poslední notě o právech národů rakousko-uherských, zejména o právech Čechoslováků a Jihoslovanů.

Poněvadž tedy Rakousko-Uhersko přijalo veškeré podmínky, na kterých učinil pan prezident závislým vstup do vyjednávání o příměří a míru, nepřekáží po názoru rakousko-uherské vlády již nic zahájení tohoto jednání. …“

 

 

Závěr

 

Z uvedeného vyplývá, že W. Wilson měl na zřeteli zejména právo na sebeurčení Čechoslováků a Jihoslovanů, o právu tzv.sudetských Němcích na sebeurčení se nejednalo. Sudeti byli pouze národnostní menšinou, nikoliv národem, přesto již tehdy prohlašovali, že mají právo na sebeurčení. Můžeme je v současnosti slyšet, jak mluví o právu na svou původní vlast. Žádné takové právo však nemají. Je ostudné, že my, Češi, o svých právech vůči Němcům téměř nemluvíme. Již přes 80 let nám dluhují reparace, jde o řadu biliónů korun. Rusové nám dluhy ze sovětské éry již dávno zaplatili. Němci se však snaží, aby reparace se nedostaly na pořad dne.

 

Dr. O. Tuleškov